Věta "žena patří do kuchyně a muž ať vydělává" v mnohých z nás vyvolává okamžitý odpor. I mě samotnou to před lety dokázalo pořádně vytočit. Vnímáme ji jako symbol útlaku, jako snahu degradovat ženu na neplacenou služku v domácnosti. Ale co když jsme se v tom všem boji za rovnoprávnost trochu ztratili a nepochopili původní moudrost, která se za touto myšlenkou skrývá?

Poznáte ten pocit, když ze sebe dáváte vše, ale zpět se Vám vrací jen zranění? Když Vaše laskavost naráží na nepochopení? Tento text, původně od Emmy Raisy Fatali, si na našem Facebooku získal Vaše srdce i sdílení. Pojďme se na něj podívat hlouběji.

V dnešní době je "práce na sobě" už dost rozšířená. Osobní rozvoj zažívá rozmach, stává se životním stylem. Jenže to má i odvrácenou tvář. A tou je nátlak.

Na sebe, i od druhých zvenčí. Jako bychom neměli dělat nic jiného, než na sobě hezky makat.

Ze všech stran a koutů se ke mě dostávají podobné životní prožitky, jako mám já.

Takže za sebe:

Prožívám nějaký zvláštní blivajz. Za poslední roky jsem zažila spoustu, jako fakt hodně, aha momentů, "kvantových skoků", prozření a posunů. 

Mnohem víc vnímám své tělo, mnohem víc vidím počiny svého ega.

Ale teď... Teď je období, kdy jdu na dřeň a ach můj Bože, proč mám pocit, že ta dřeň má taky mnoho vrstev?? 

K dnešnímu Slunovratu...

A tma sílila a sílila. Byla větší a větší, protože každá jiskřička ve mě, bůhvíproč, uhasínala jedna po druhé.

Nádech, výdech, nádech, výdech..

A vracely se dětské děsy i děsivé stavy dospělosti. Všechna má temná zákoutí mnou prostupovala.
Pomůcky podpory přestaly fungovat. Podpora přátel rychle vyprchala.

Od srdcí k říši divů: "Cesta k lásce k sobě"

"Tajemství, milá Alenko, spočívá v tom, že se obklopíš lidmi, kteří rozesmějí tvé srdce." "Teprve pak, teprve pak se ocitneš v Říši divů." - Lewis Carroll