Dnes mám narozeniny.

Můj muž naplánoval krásný den. Ráno společně badminton, poté dvě hodiny ve speciálním wellness hotelu, kde je vířivka a sauna na pokoji. A večer kurz tanga. Včera mi dal už první dárek, něco, co jsem už dlouho moc chtěla. Dost mě tím překvapil, protože jsem věděla, že „něco“ na den D zamluvil, tak jsem už žádný jiný dárek nečekala. Příští týden dovolená, vše už zaplacené a domluvené.

Realita:cakes 1681543 640

V noci v půl třetí jsem začala manžela chystat na převoz do nemocnice. Celý týden nespal a věděli jsme, co to znamená. Jeho Ne-moc se opět hlásí o slovo. Poslední dny jsem hodně brečela. Bylo to teprve nedávno, co se dostal z poslední ataky. Tak moc na sobě zapracoval, ale nestačilo to. Po minulé remisi jsem se s ním rozešla. Už jsem to nezvládala dál. Už jsem nechtěla pořád jen dávat, nebylo z čeho. Když jsme se rozhodli, že to zkusíme, že ještě budeme hledat cestu k sobě, uvědomila jsem si, že se bojím ho milovat.

Bojím se znovu se do něj zamilovat, že mi to zlomí srdce.

Pak následoval vývoj událostí, který byl jak smršť. 

Popsala jsem to více v mém posledním eBooku a v článcích: Zazvonil zvonec a manželství je konec. Nicméně tyto události daly do pohybu spoustu vnitřních procesů a já překonala svůj strach a věděla jsem, že za manželství s ním stojí bojovat. K tomu trochu opožděně dozrál i on a asi tři měsíce trvaly naše nové líbánky. Bylo to úžasné, můj muž byl velmi gentlemanský, pečlivý a starostlivý. Začal mě doslova zasypávat láskou, komplimenty, něžnostmi a staral se o mě jak snad za celý náš vztah ne.

Po hodně hodně dlouhé době jsem měla pocit, že mám vedle sebe muže, o kterého se mohu opřít, když potřebuji a že jsme konečně rovnocennými partnery. Konečně jsem nemusela myslet na všechno, co je potřeba zařídit, vyřídit, opravit, objednat, hlídat atd. Uvědomila jsem si, že za náš 17letý vztah jsem byla asi dvě třetiny já ta, která „musela“ být ta silnější. Kdy jsem nás nejdřív živila a pak krátce na to, kdy se měla tato role obrátit, manžel onemocněl. Já byla tehdy těhotná.

Nesčetněkrát jsem slyšela (a ještě určitě uslyším) věty typu: Ty jsi tak silná, ty to zvládáš skvěle!

Jenže já už nechci být ta silná. Já už to nechci skvěle zvládat. Když jsem ho odvážela a pak celou cestu zpět, a vlastně celých asi 5 předchozích dní, jsem sama se sebou pořád bojovala. Otevřete internet a všude ty citáty a hlášky, jak máte být šťastní a pokud nejste, tak něco děláte špatně, protože nic zvenčí vám to nemůže nabourat. Že máte vlastně neustále cítit vnitřní pohodu a klid a pokud tomu tak není, je to vaše chyba, vaše neznalost, karma, nedořešené sračky atd. Takže moje mysl mi na jednu stranu předhazovala věty: „Nejsi dost dobrá. Děláš něco špatně, zabal to.“ Na druhou stranu ve mně řádil pocit oběti „Proč se mi to zase děje? Proč mám už třetí rok zkažené narozeniny díky mému muži? Čím jsem si to zasloužila?“ A pak opět mysl: „Vidíš? Tolik času osobnímu rozvoji a jsi stále chudinka!“ piano 571968 640

Ale přece jsem člověk!

A ten přece cítí, prožívá, jinak by nežil. Co mám tedy dělat??
Dorazila jsem domů. Po třech a půl hodinách spánku zničená. Manžel mi sdělil, že opět psal na facebook. Tak jsem ho zapnula, abych věděla, kolik škod napáchal. A vyskočil na mě tento citát od Moojiho i s jeho videem: „Užívejte si toho, co přijde a nedělejte si s ničím starosti... jen buďte šťastní. A vězte, cokoli v životě se stane, konečný závěr je: je to v pořádku.“

První emoce zlost – copak je toto v pořádku???
Druhá emoce – lítost. Nedokáži si užívat cokoliv, nedělat si s ničím starosti, když se mi teď na hlavu sype velký kopec problémů. Už jen přezutí auta a zavezení ho poté na garančku je pro mě velká starost. Jak to pane Mooji asi myslíte???
Třetí emoce – smutek, pokora. Co když na tom něco je? Co když to, co se mi děje, je naprosto v pořádku a to nejlepší pro mě?

Spousta lidí v mojí profesi na venek vypadá tak v pohodě. Pořád mi chodilo hlavou, že asi dělám něco špatně, když můj život je jedna velká horská dráha. A ta krátká pauza na startu je vždy jak mrknutí oka, nádech a jedeeem znovu. Jsem asi divná, ne dost dobrá, nebo co to sakra znamená?

A v tom další příspěvek, jakoby mi facebook četl myšlenky:

Delší dobu se moje myšlenky stáčí k tématu, o kterém nevím jestli napsat nebo ho raději nechat spát... Jestli většina z toho, co je dnes tak "duchovně populární" není jen útěkem z obyčejného, ale reálného světa... Mám na mysli moudra, rady, citáty, ohánění se pozitivnem a láskou... Stejně tak se moje myšlenky čím dál víc stáčí k otázkám, jestli je skutečně tak nutné být za všech okolností a vždy "POZITIVNÍM"... V chování, v myšlení, v reakcích atd... Obojí mne zastavuje a z vlastní zkušenosti mohu jen říct, že ani jedno ve své podstatě nefunguje... Útěk bude vždycky jen útěkem a být neustále pozitivní, s mrtvolným úsměvem na tváři taky fakt nejde... Možná se brzy začnou přepisovat "DUCHOVNÍ DĚJINY"... Je toho všude až moc... Všechno se transformuje, každý neúspěch se svádí na karmu a osud, víceméně si po svém a ne vždy se selským rozumem snaží kdekdo cokoliv duchovně odůvodnit a vlastně tak utíká od vlastní zodpovědnosti, kterou by měl převzít... Ono totiž něco jiného je motivace a nakopnutí... Ale něco jiného je, se v dané situaci ocitnout a adekvátně zareagovat... Víte co lidičky, nejde být pozemským a duchovním, pokud to fakt nemáte v rovnováze a možná byste se nestačili divit, kolik ezo lidí, ezo pezo (mám na mysli všechny, kteří se na duchovno odvolávají) atd., má vlastní životy zcela odlišné od toho, jak se prezentují... Není lepší mít vše důmyslně u zadele a život prožívat se vším co přináší, snažit se s tím smířit, že to tak vlastně fakt je a z větší části, že si za to můžeme sami a sami si to většinou pose..me. Než za každou kravinou hledat duchovní důvod?

PS pro hnidopichy: nemám špatnou náladu, nejsem frustrovaný, na nikoho neutočím, nikoho nesoudím, moje karma není blbě naladěná a nemám Bad day... :)

Pavel/Merlin“
Zdroj Facebook Merlin, král čarodějů a mágů

Je lehké být „osvícený“, když neřešíte nějaké zásadní životní problémy. Ale v době, kdy se na vás vyvalí kopa problémů a to dost závažných, se teprve ukáže, jak to umíte ustát.
Uvědomila jsem si, že jsem normální. Že to, že je člověk duchovní, neznamená, že je permanentně s přilepeným úsměvem na tváři a vznáší se na růžovém obláčku. Že je v pořádku cítit bolest, zlost, smutek. Tak jako je v pořádku cítit radost, lásku a štěstí. Jsou to pořád stejné mince, jen se prostě otáčí.

nature 2597056 640Umět to přijmout.

A ano, má to vyšší smysl, vyšší důvod, který prostě jen ze svého pohledu člověka nevidím. Někdy to objevím, něco ještě ne. Ale můj úkol je přijmout to, že prostě je i toto v pořádku. A můžu se klidně vybrečet, můžu poslat do háje lidi, co mě odsoudí, a i v této době můžu najít to štěstí a radost. Ale nemůžu to tlačit násilím a popírat i svou vnitřní bolest a už po xté zlomené srdce.

Takže na závěr pro vás pro všechny, ať prožíváte cokoliv:

Přijměte to. Prožijte to! A pak to pusťte. A prožívejte zas to, co přijde. Ze dne na den, z minuty na minutu. Važte si toho dobrého a obejměte i to zlé. Já se o to také snažím. A věřím, že to má velký smysl a jednoho dne mi to přinese velké obdarování.

S láskou Liana

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment