Jdete s partnerem do divadla, načančaná jako princezna, ostatní se za vámi otáčejí a váš muž se chová galantně? Otevírá vám dveře, donese sklenku vína o přestávce? Při doprovodu dává pozor, aby šel, kde měl a přidržuje vás jemně zavěšenou na jeho rámě? Jenže pak představení skončí a opět se vrátíte nohama na zem. Dáma je už opět klasickou ženou, matkou, zaměstnankyní atd., točící se v kruhu povinností. A muž odložil svého gentlemana s oblekem do skříně a zas je z něj normální muž, otec, vydělávající hlava rodiny. Proč tomu tak je?

Iluze nebo jen lehké opojení na chvilku?

Položila jsem otázku svému manželovi, jak to, že bývá gentlemanem jen na chvilku. I když jsem mluvila normálním hlasem, otázka ho trochu rozhodila a tak trochu odsekl, že to přece není pravda. Takže já z toho pochopila, že on to tak nevnímá. Ale já ano a několik dní po onom divadelním představením jsem nad tím přemýšlela. Jakmile jdeme do společnosti – do divadla, na svatbu, zkrátka někde, kde se hezky oblékneme, proměna je okamžitá. Zajímavé je, že tomu tak není, když jdeme např. do kina.

To opravdu „šaty dělají člověka"?

V tomto případě ani ne tak člověka, ale dámu a gentlemana? Se svátečním oděvem se stáváme něčím jiným, a jakmile jdeme do riflí, je tomu konec? Tyto otázky se mi honí hlavou. Nejsem přece „dámou" jen v krásných šatech. Toužím po hezkém přístupu i nadále. A hlavně v momentě, kdy nesu těžký nákup a mladý muž mi zabouchne dveře před nosem, pak když zalamující rukou odemykám dveře, které přidržuji nohou, aby mohla projít moje dcera a pak se konečně dobelhám k výtahu, kde zjistím, že onen mladý muž mi vzal před nosem i ten, pak teprve chci být za dámu. I když supím a podlamují se mi kolena ve vytahaném tričku.

 

Co děláme my ženy špatně, že muži nám netouží projevovat galantnost i v jiných situacích?

Jak jsem se naučila, když je něco nedobře, hledej viníka nejdříve u sebe. A tak velmi rychle přišla otázka: Co dělám špatně? Tak trochu jsem se pozorovala ve vztahu k mému muži. Ano, obskakuju nejen ho, ale i dceru. Je to už samozřejmost, že nesu ony těžké tašky pravidelně minimálně 2x týdně. Je samozřejmost, že těžce sundávám a opět po vyprání těžce věším záclony zpět na okno. Nadávajíce u toho jako špaček, sedřená jak vůl, protože garnýže jsou pro dlouhány a to nejsem jedna z těch malinkých žínek. A takto bych mohla pokračovat dlouhým seznamem mých „musím věcí". Opravdu musím??

V životě do nás nejednou tlačili jedno takové „pravidlo". Platí to na obě strany, jak pro muže, tak pro ženy. Čím více budeš dělat pro druhého, tím více se to stane samozřejmostí a bude to od tebe očekávat. Znám ženy, které neudělají doma skoro nic. Co kdyby si náhodou zlomily nehet, že? A tak jejich muž obstará zaměstnání, děti i domácnost. Skáče kolem nich, na rukou je nosí. A naopak: znám ještě víc žen, které takto skáčí kolem muže. Navařeno, uklizeno, děti v pořádku, jen aby se náhodou nemusel o něco starat. Vždyť on je přece živitel rodiny. I běžné technické práce se drobná žena naučí obstarat.

Co tu tedy není v pořádku?

Netvrdím, že doma máme jeden z těchto extrémů. Myslím si, že se lehce přibližujeme ideálu. Jaký je ten ideál? Mrkněte na graf. Červená barva je ženský výkon. Modrá mužský. Někdy je větší výkon ženy, někdy muže (na grafu si představte jen prohození barev). Někdy je výkon jednoho z páru opravdu velký – vysoko a automaticky s tím, ten druhý je o to níže. Časem většinou tento výkon klesá. Má to několik důvodů. Jeden z nich je věk, kdy čím více jsme měli naloženo, tím dříve tzv. padáme na hubu. Nebo nám to „docvakne" a odmítáme tento výkon nadále odvádět. Jenže čím déle udržujeme nějaký vyšší standard, tím hůře si pak druhá polovička zvyká, když mu tento standard přestaneme dávat. Je o to méně schopná se naučit zachránit situaci a tak její výkon vlastně klesá také. Netvrdím, že vždy. Také může nejdříve klesnout a pak rychle začne stoupat výš, protože se naučí o sebe postarat. Záleží na povaze.

Samozřejmě ideální je rovnováha. Rozdělení úkolů, a to vyváženě. Někdy může mít větší výkon žena, pak se zvýší výkon u muže. Jindy mohou mít role opravdu vyvážené pořád, což se ale nestává vůbec často.

Co se stane po vyrovnání misek vah?

Když se vám v páru podaří vyrovnat poměr výkonu, máte ideální vztah. Je to moment, kdy se oba cítí rovnocenně. Uvědomují si svou důležitost, která není vyšší než důležitost toho druhého. Je to spolehnutí se na sílu v partnerství, je to tzv. dokonalé sparing-partnerství. Je zde větší chuť, větší ocenění a větší naplnění. Jakmile něco někomu chybí, už se křivka přestává pohybovat v ideálu.

Jak ale ideálu dosáhnout?

My ideálu ještě nedosáhli. Ale cesta tu je a budu se snažit po ní jít. Samozřejmě horší je přesvědčit toho, který je na grafu níže, aby spolupracoval. Jemu se totiž nebude z jeho pelíšku chtít. Bude to pro něj zdánlivě náročnější. Píši zdánlivě, protože tomu, kdo se cítí být výš, se otevřou dvě věci:

1) může se opravdu „jen cítit" být výš, ale přitom výš není.

2) vzdát se pocitu nepostradatelnosti a učit se, že se dá přehodit úkoly na druhého, není jednoduché. Ten druhý tyto úkoly totiž nemusí splnit dokonale a včas, tak, jak bylo ve zvyku. Je těžké nezasahovat, když vidíme, že bychom to samozřejmě udělali lépe a efektivněji.

Tím už narážím na to, jaká je cesta k ideálu. Jde o to, přenechat některé povinnosti na partnera/partnerku. Napočítat si to společně tak, aby to bylo vyvážené. Umět si říci o pomoc – to je velmi důležité. Často věci uděláme, protože máme svou hrdost a svoje ego. „Radši to udělám, než si říkat o pomoc. Stejně to udělám líp a ušetřím si těch blbých keců a vysvětlování, jak by to mělo být..." Znáte to? Já bohužel ano. Jenže tímto si svoje miláčky rozmazlíme. Nenaučíme je jak je udělat. Není to efektivní pro nikoho z nás. Protože my, co se cítíme být přetažení a tak nesmírně důležití, se pak cítíme podrážděnější, unavenější a hlavně cítíme se opravdu „nad" partnerem, což znamená, že v našich očích ho vidíme poníženého. A to se pak může odrazit ve vztahu. Jak byste se cítili poníženější? Jak byste se chovali k nadřazenějšímu partnerovi? Odpověď už nechám na vás.

Shrňme to tedy

Jestli se cítíte unavení ze všech musím a měl/a bych, zamyslete se nad tím, co všechno děláte a jestli opravdu musíte. Klidně si vypište úkoly, které jsou třeba dělat, abyste normálně existovali. Kolik z nich děláte vy, kolik ten druhý. A pak, jak by se to dalo vyvážit. Možná si pak sebe navzájem budete vyvážením těchto povinností vážit více a třeba převedete gentlemana a dámu i do normálního domácího oděvu. Já to rozhodně zkusím!

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment