Zažíváte takové ty výbuchy sopek uvnitř sebe? Skládají se vám postupně zdánlivě malé problémy a pak přijde den, kdy to musí ven? V jednom momentě stačí už jen malinké doťuknutí a po něm přijde velký výbuch. Pak se lidé kolem nestačí divit, nechápou a ke všemu to často schytá první, kdo je po ruce a vůbec za to nemůže. Následně přijdou výčitky. Dá se tomu vyhnout? Jak?

Nejdříve k pojmům

Co je to primární a sekundární emoce? Stručně řečeno, primární emoce jsou takové ty běžné momenty. Kdy nás něco potěší, naštve, něčeho se bojíme, a to vše v daný okamžik. Tyto primární emoce jsou krásně vidět u malých dětí. V jednu chvíli mají radost a tak se smějí. Ihned na to, je něco rozčílí, tak buď křičí, nebo pláčou. A za sekundu už se opět smějí. Jak rychle přijdou, tak rychle odejdou – pokud je necháme. Tyto primární emoce máme vrozené.

Sekundární emoce to jsou ty naše nastřádané pocity. Naučené jednání podle zkušeností. A jsou to ty nezvládnuté emoce primární. Jakmile totiž nedáme volný průběh právě těm primárním, hezky si je v sobě ukládáme a pak stačí už právě jen malinká událost, která nás např. raní a my bouchneme jak papiňák. Pak křičíme, jsme nevrlí, dokážeme být nepřiměřeně nespravedliví. A vlastně tento emoční jed šíříme dál. Často to schytá někdo, kdo za naši situaci vůbec nemůže. Vlastně za to nikdy ten dotyčný nemůže. Je to nahromadění něčeho, co jsme my sami nedokázali vyřešit. Kdo má svědomí v pořádku, tomu po takovémto výbuchu logicky přijdou výčitky svědomí. Sebevědomí klesá, přichází další emoce jako smutek, zoufalství, bezmoc.

Jak z tohoto kola ven?

Nejideálnějším řešením je prevence. Nestřádat si primární emoce v sobě. Nechat je projít, tak jak to dělají malé děti. Asi vás napadne, že těžko si lehnete v obchodě na zem, když uvidíte krásnou novou televizi, kterou si ale nemůžete dovolit, a začnete křičící dupat nohama. Jsou způsoby, jak nechat primární emoci projít, aniž by vás to dostalo do trapné situace, nebo aniž byste ranili druhého člověka.

Je hned několik metod, jak se naučit nepotlačovat primární emoce. Jako první je samozřejmě komunikace. Jsme dospělí lidé, kteří se ale většinou v dětství moc dobře komunikovat nenaučili. Často na nás rodiče neměli moc času, navíc na nás působili autoritativně. My jsme buď převzali jejich roli a jsme pro ostatní autoritou, se kterou se hůř komunikuje. Nebo se můžeme dostat do role oběti, což znamená, že se spíš stáhneme a raději neoponujeme. To je také špatně. Klíč k efektivní komunikaci je asertivita. Základem asertivního chování je popsání situace, která se ve mně odehrává: „Já cítím, že ... A proto potřebuji ... Co myslíš ty?" Jde o to, nenapadat hned toho druhého za jeho vyřčené názory, ale dát mu zpětnou vazbu a přizvat ho k řešení, jako sobě rovnému.

Postup v praxi v jednotlivých krocích je následovný:

Nejdříve popíšeme svůj vlastní pocit. Poté popíšeme chování člověka, který v nás vyvolal danou emoci. Vysvětlíme, proč tomu tak je. Většinou nejsou naplněny nějaké naše potřeby. Přichází na řadu pojmenování toho, co potřebuji, abych situaci zvládl lépe ustát. A nakonec dám návrh a otevřu prostor pro názor/řešení druhé straně.

Příklad: „Já se teď cítím dost hrozně, bojím se, že řeknu něco zlého. Když ty na mě křičíš, vůbec se mi nedaří přemýšlet. Protože se mi v hlavě udělá černo a naštve mě to také. Potřebuji jednat v klidu, můžeme si dát pauzu a vrátit se k tomu za chvíli? Přeji si, abys na mě ale nekřičel. Co myslíš ty? Jaký je tvůj návrh?"

Když se komunikace nedaří a emoce je silnější než já

Samozřejmě ne vždy se nám zadaří zastavit rozjetou lavinu a opravdu emoce je tak silná, že se nám nechce komunikovat a hlas se nám automaticky při jakékoliv snaze zvyšuje a zesiluje. V tomto případě radím útěk. Zavřít se někde o samotě. V zaměstnání např. toaleta, doma koupelna, ložnice, komora, sklep atd. A tam si to urovnávat, rozdýchávat. Pomáhá pevné sevření dlaní, zatnutí svalů celého těla a následně s velkým výdechem uvolnění svalů a roztažení prstů. Několikrát zopakovat. Pomáhá házení polštářem, pomáhá křik. Pokud vás nikdo neslyší, tak zevnitř břicha zařvěte jako lev. Moje kamarádka se například snažila hodit igelitovým sáčkem co nejdál. I rozbíjení něčeho skleněného má svoje kouzlo. Takže pokud máte prostor a věc, která vám rozbitá nevadí, tak směle do toho. Jen si dávejte pozor, ať jste u těchto činností sami, protože vaše jednání by mohlo v druhých vyvolat různé zvláštní pocity.

Umění se omluvit

Když už se stane a příval sekundárních emocí se prodere na povrch v nejnevhodnější dobu, nelámejte nad sebou hůl. Dejte si čas. Pak můžete situaci rozebrat. Proč se mi tato emoce nepodařila zvládnout? Kde se vzala? Jaké byly moje potřeby? Kdy se mi to v této situaci přihodilo poprvé? Může to s tím totiž souviset.

V zásadě pro nalezení příčiny se používají otázky:

· Proč? (Proč mě to tak vytáčí?)

· Co? (Co to ve mně vyvolává, co se se mnou děje?)

· Jak? (Jak s tím mohu pohnout, vyřešit?)

· Kdy? (Kdy jsem takto reagoval/a poprvé?)

Je třeba si uvědomit, že jsme emotivní lidé. Že jsme naprosto normální, i když občas vybuchneme. Stává se to každému, nejsme výjimkou. A proto se omluvte sobě a omluvte se všem zúčastněným dotčeným vaším jednáním. Vezměte si z toho ponaučení a můžete jít dál.

Jak rozebrat mou emoci, aby se příště neopakovala?

Často si pokládáme otázku, proč v určitých momentech na nás situace zapůsobí jako zapálení šňůry k dynamitu, kde zápalná šňůra je setsakramenstky krátká. Aniž bychom ji stihli utnout, nastane výbuch. Poté si říkáme, proč se to vlastně stalo, když o nic nešlo?

Mám pro vás postup sebereflexe, kde se dá zjistit příčina těchto nevysvětlitelných výbuchů.

Nejdříve si popište emoci. Co to ve vás vyvolalo. Strach, obavy, napětí, třes, zimu, horko atd. Pak to ohodnoťte. Vaším pohledem. Co se konkrétně z vašeho pohledu stalo. Poté se zkuste přenést do role pozorovatele a popište situaci, jako když se na ni dívá cizí nedotčený člověk. (Hodnocení je vlastně posuzování a souzení z mého pohledu, který je zaujatý. Kdežto pozorování je nezaujatý objektivnější popis.) Jaký je rozdíl v těchto informacích? Pak se ptejte sami sebe, co jste očekávali? Jak by tato situace vypadala, kdyby byla ideální? S tím souvisí vaše potřeby. Jaké potřeby jste měli, a nebyly splněny? A zde se dostáváme už k řešení. Pokud si tento postup například sepíšete s otázkami a odpověďmi, sami můžete zjistit, kde se stala ta chyba, kde je prostor pro řešení. Když je situace zapeklitější, můžete si přizvat někoho nezaujatého, aby nad odpověďmi a otázkami souvisejícími s jednotlivými kroky, přemýšlel s vámi.

A jako poslední je tu 5 vět našeho vnitřního soudce.

Stává se nám, že jsme například uštvaní a máme silnou potřebu být nepostradatelní. Ta může zajít až tak daleko, že i přes obrovskou únavu a vyčerpanost, máme pocit, že nikdo jiný to za nás neudělá a tak to leží jen a jen na našich bedrech. Jsme jako křečci v kolotoči. Stačí jen vystoupit, ale to přece nejde. Doléhá na nás únava, pocit selhání, někdy až syndrom vyhoření. Proč? Bylo zjištěno, že lidé často jednají tímto způsobem na základě 5 vět. Jsou to věty naučené hlavně v průběhu našeho dětství. Můžete je znát jako vnitřní šotek, vnitřní soudce, našeptávač apod. Tady jsou:

Ø Buď dokonalý!

Ø Buď silný!

Ø Buď rychlý!

Ø Buď se VŠEMI za dobře!

Ø Zaber!

Možná vás ještě některá napadne, těchto 5 je základních. Já sama jsem si uvědomila, že jsem používala nejčastěji rovnici Buď se všemi za dobře. Nelze být za dobře se všemi. Jak se říká: „Nezavděčíš se lidem všem!" Jenže já chtěla být přece se všemi za dobře. Protože jsem už asi v 8 letech zažila šikanu, bála jsem se v dospělosti někomu nevyhovět. Chtěla jsem, aby se mnou byl každý spokojen. Co se stalo? Často toho lidé začali využívat. A když jsem náhodou řekla „stop, tak to tedy ne", byla jsem za tu špatnou a těžce jsem to nesla. Po uvědomění si tohoto mého konání, se mi nesmírně ulevilo. Jednáme takto totiž podvědomě. Často stačí právě jen uvědomění k tomu, abychom tuto rovnici v hlavě začali vnímat pokaždé, jakmile se v ní octneme. Tím je pak snadnější změnit své chování, aniž by to v nás vyvolalo nepříjemné emoce.

Emoce jsou a budou součástí nás. Když se s nimi naučíme pracovat, můžeme jejich neblahé následky alespoň zmírnit. Návykem těchto postupů a pomůcek si ulehčíme život a třeba se i vyhneme negativním účinkům, jako jsou smutek, deprese, citová vyprahlost, pocit méněcennosti, malé sebevědomí, odsuzování sama sebe, syndromu vyhoření a kdo ví, třeba i např. infarktu. Přijměte tedy sebe takové, jací jste a učte se z vlastních emocí.

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment