Snažíte se a snažíte stále dokola najít si to, co by vás bavilo? Nejen jako hobby, ale vaše životní poslání, které bude to „pravé“ pro vás? Které vás bude naplňovat a tím pomůžete nejen sobě ale i ostatním? Spousta lidí hledá a zkouší a přeskakuje z jedné židle na druhou, dokonce zkouší i několik židlí naráz, ale pořád to není to pravé ořechové. A pak se někde odněkud vynoří nějaká židle, na které najednou sedíte, ani nevíte jak… Zkrátka najdete něco, co vám vyhovuje, někde, kde jste to vůbec nečekali. Vlastně si to spíš našlo vás…

 

I mě se to stalo

Dokonce ne jednou. Čím více jsem se snažila hledat na místech, kde jsem myslela, že naleznu, tím víc neúspěchů mě potkalo. Nakonec ke mně hledané přišlo ze strany, ze které jsem to nečekala. Stalo se mi to s láskou, stalo se mi to se zaměstnáním po škole a stalo se mi to i teď v rámci mého nového povolání. A v posledně zmiňovaném, mi to ani nedocvaklo. Přišla jsem na to včera, na setkání v ženském kruhu s dámami, se kterými jsem v září trávila víkend na jednom ze seminářů. Byla to ta jedna krátká věta, která mi zní doteď v uších. Jedna z účastnic řekla, jak si reiki našly ji. Nevyhledávala to, nečekala to. A mě se v hlavě něco rozsvítilo a uvědomila jsem si, jak to velice dobře znám také. Kdy naposled?

Jak si mě našla meditace

 

Poslední takovou mou židlí je meditace. Po včerejšku se mi v hlavě spustil tok vzpomínek. Jakoby někdo popustil stavidlo. Uvědomila jsem si totiž, kam až moje meditace sahají. Že s nimi mám zkušenosti už dlouhé roky, aniž bych o tom věděla. Dokonce ani nedokáži říct, kdy bylo moje „poprvé“. Tipuji to na nějakých 20-22 let zpět. Neznala jsem tehdy pojem „meditace“, ale přitom jsem meditování praktikovala téměř denně. Ještě v nedávné době jsem pod tímto pojmem měla vlastně mylnou představu o tom, co to je. Prkenné sezení, zavřené oči a soustředění na sebe sama. Nic víc. Nic mě to neříkalo, nevěděla jsem, k čemu by měla být dobrá. Až během posledního roku jsem objevila, že toto slovo skýtá mnohem víc možností a mnohem větší náplň, než jsem si myslela. A až včera jsem si uvědomila, jak moc už ji mám „zakousnutou“ ve svém vlastním životě.

První meditování v mém životě

Jak jsem napsala, nevím, kdy zhruba jsem začínala nevědomky meditovat. Byla jsem ještě dítě. Bydlela jsem v domě, velký dvůr, velká zahrada, za zahradou louky, pole a lesy. Výhled jsme měli až na Pálavu. Měli jsme po většinu mého dětství vždy dvě fenky kokršpanělky. Chodívala jsem s nimi na procházky. Často moje procházka byla o tom, že jsem si někde sedla, dívala jsem se do dálek a byla sama u sebe. Rozebírala jsem svoje trápení i radosti, občas se ke mně přidala jedna z fenek nechat se pohladit. Milovala jsem to. Bylo to moje první nevědomé meditování.

Další už bylo sice vědomé, ale tehdy jsem si to také s meditací nespojila. Byl tam trochu jiný záměr a název byl podobný. Šlo o adorace. V rámci mojí křesťanské víry jsme každý týden mívali adorování a také jsme ho provozovali na různých našich výjezdech o prázdninách. Šlo o druh modlitby, kdy jsme v pozdních večerních hodinách byli buď v kostele, nebo v nějaké klidné místnosti fary, ve tmě se zapálenými svíčkami jen tak. Každý si našel svou polohu, ležel, seděl, stál, klečel, jak to kdo cítil. Bylo ticho, jen sem tam někdo začal hrát tichounce na kytaru, a kdo chtěl, začal tiše zpívat pomalou píseň. Bylo na každém z nás, kam se v adoraci ponoří. Tyto chvíle jsem měla moc ráda. Bylo to svobodné, nebylo tam žádné „toto se teď musí“, tak jak jsem to znala ze mší. Kostel pro mě dostal novou tvář a ta se mi líbila mnohem víc, než když byl zaplněný lidmi, kteří tam byli opravdu jako ty ovce…

Před rokem jsem poznala další způsob meditací na jednom semináři a opět jsem se k meditování vrátila, tentokrát už s plným vědomím, že medituji. Za pár měsíců na to jsem se seznámila se Zuzzi, která vedla také meditace a opět jsem poznala další styl. A za dalších pár měsíců jsem poznala Květu, která má pravidelné meditační setkání u sebe a opět jsou meditace trochu jiné. Zjistila jsem, že každý člověk jak je jiný, tak i meditace s nimi jsou jiné. Napsala jsem na svém webu, že jsem laik. Není to celá pravda, jsem laik i profík, tak jako každý z nás, kdo „jakýmkoliv“ způsobem medituje.

Důvodem mého psaní je, že na začátku projektu Osvoboď se, jsem spíše hledala, jak předávat lidem to, co mám uvnitř. Toužila jsem dělat setkání, kde bude mít každý prostor pro sebe, kde si budeme navzájem oporou. Zuzzi si vzala na starost meditace. Jenže pak se naše cesty rozešly, ale já nechtěla, aby centrum, které mi zůstalo, bylo bez meditací. A tak jsem se do nich vrhla sama.

Chtěla jsem ke svým setkáváním přidat ještě něco. Netušila jsem co. A najednou, ač by mě to ani ve snu nenapadlo, sedím na židli jménem meditační průvodce, ani nevím jak… A líbí se mi to smile. Těším se, co ke mně přijde teď, cítím totiž, že to stále ještě není všechno.

0
0
0
s2sdefault