Jak si každý v životě prochází různými zkouškami, potkáme na své cestě dřív nebo později i pocit osamění – samotu. Já ji zažila v pubertě až až. Je to docela těžké období, hlavně pokud trvá neskutečně dlouho.

Proč je pro nás tak těžká a z čeho samota vychází?


Jedna z mnoha odpovědí by mohla být, že nedokážeme být sami se sebou. Nemáme se rádi, začnou vyplouvat na povrch naše tmavá zákoutí a nedořešené věci. Dalším častým jevem je nedostatek energie, kterou často bereme od lidí, kteří jdou s námi po našem boku. Mají nás rádi, záleží jim na nás. Potřebujeme jejich péči proto, abychom se cítili naplněni. Neumíme si vzít sílu od Vyšší moci, Boha, z vesmíru, z přírody, skrze nás samotné.

Takže pokud tito „dárci“ nejsou, trápíme se. Pokud jsme hodně hladoví energetičtí upíři, je jasné, že se nám každý bude vyhýbat obloukem, nebo narazíme na ještě většího upíra, který nám nejdřív zdánlivě nabídne to, po čem toužíme a pak v nestřežené chvilce nás připraví nejen o to, co nám dal, ale ještě si nabere větší kopu pro sebe. Také často obviňujeme všechny kolem za to, co se nám děje nebo naopak neděje. Nikdo nás nechápe, protože samozřejmě oni samotu nezažívají nebo nikdy nezažili…

Partner jako lék

Mít někoho po svém boku je jako lektvar. Jenže… Pokud jsme se nenaučili se nějak se svou samotou vypořádat bez něj, je docela možné, že její protivné pocity nás doženou i ve vztahu. Buď si s partnerem nakonec nerozumíme tak, jak jsme čekali – nedělá to, co bysme si představovali a začneme mít pocit, že nás nechápe a šup, pocit osamění je zpět na to tata. Nebo náš partner z našeho života na nějakou dobu z různých důvodů zmizí. Služební cesty, zaměstnání dlouho do noci, nebo nějaká nemoc atd. Já se na začátku vztahu na svého partnera pěkně navěsila jako závažíčko, teda spíš megazávaží :-D a vůbec mi to nepřišlo divné. Přece jsem zamilovaná, tak je normální chtít být s ním každou minutu jeho života. V té době jsem četla knihu od Dona M. Ruize Láska, vztahy, přátelství a úplně jsem byla rozčílená nad jeho drzostí při popisování přesně toho, co jsem sama dělala… Dnes už tuto knížku chápu a vím, jak to pan Ruiz myslel a měl svatou pravdu. Když nás něco rozčiluje, podvědomě tušíme, že je na nás něco špatně…

Na mém chystaném setkání na toto téma (Čaj o šesté 9.2.2015), jsem už uvedla, že samota má dvojí rozměr. Že na jednu stranu je správné se s ní umět sžít, vypořádat se, naučit se žít sám se sebou, ale na druhou stranu je také správné toužit po vztahu plným lásky s ideálním partnerem. Je to normální cítit se osaměle, když vztah nemáme, už moc normální ale není, cítit se často osaměle ve vztahu. Někde je chyba a často ta chyba bývá u nás samotných. Nehledejte ji u partnera, vždy začněte u sebe. A vy co jste bez vztahu? Zkuste se také soustředit více na sebe. Ne stylem „ó já chudák, jsem tak sám/sama…“, ale spíš v tom smyslu, co pro sebe zatím můžete udělat. Jak se hýčkat, jak se mít rád a vynahradit si tím, alespoň částečně, pocit osamění bez partnera. Takže třeba začít pravidelně chodit plavat, tančit, do posilovny, na procházky, na masáž či kosmetiku. Hýčkejte se a milujte se. Vy si to přece zasloužíte! Tak jako kdokoliv jiný, si to zasloužíte také. Neutápějte svůj smutek ze samoty v alkoholu nebo v horách čokolády. Věřte, že je pro vás ve vesmíru energie dost a dost. Když se ji naučíte přijímat, žádat o ni a prociťovat, nebudete mít už takovou potřebu brát ji od lidí kolem vás. A také zjistíte, že když toto zvládnete, jste na sebe víc hrdí, víc si budete věřit, sebevědomí stoupá. To se samozřejmě projeví na vašem těle, ač to sami neuvidíte. Budete vysílat jiné neviditelné signály, a kdo ví, třeba se tím spustí kolotoč událostí a potkáte i toho, s kým budete moct sdílet svoje radosti i  starosti.

A co můj příběh?

Abyste neřekli, že tu píšu o samotě, jako bych ji měla nastudovanou ze všech možných úhlů, tak můžu říct, že už jsem ji okusila pěkně tvrdě. Jak jsem psala, v mojí pubertě to byla moje nejlepší kámoška… Já z toho samozřejmě radost neměla. Cítila jsem se tak sama a nechtěla jsem vidět nic jiného. Jen jsem podvědomě do světa křičela „Já nemám kluka….“. Také jsem chtěla poznat tu lásku, o které byl každý druhý film, o které se tolik píše. Nepřicházela a nepřicházela dlouhé roky. Pak přišla. Potají a nenápadně. Dočkala jsem se a byla jsem neskutečně šťastná. Jenže samotu jsem se nenaučila zvládnout. A tak se ke mně na nějaký ten čas vrátila v době, kdy manžel skončil na 5 měsíců v léčebně. I když dost s „pusou v bahně“, ale zvládla jsem to ustát. Po této době jsem dokonce byla ochotná přistoupit na to, že by manžel jel pracovat na Nový Zéland a než by se tam situace nějak ustálila a našel bydlení, já s dcerou bych byla tady. Počítali jsme tak s půl rokem. Jasně, že by mě bylo smutno a stýskalo by se mi, ale věděla jsem, že se to dá zvládnout a že já to ustojím. Ale jak bych ustála být opět sama roky? To netuším, vím jen to, že bych se k tomu stavěla úplně z jiné strany než tehdy jako teenager.

Samota jako učitelka

Samota nás zkrátka učí velkým věcem; učí nás být sebejistější, sebevědomější. Učí nás oceňovat krásy toho, co máme a učí nás čerpat energii např. z přírody, ne z lidí kolem. Samozřejmě jen pokud se učit necháme….

0
0
0
s2sdefault