Na naší cestě životem se střídají různá období. V těchto obdobích se nám jakoby náhodou připlete do cesty vždy nějaké téma, které jsme často nuceni řešit. V létě jsem například řešila svobodu. Zjistila jsem, jak si můžeme myslet, že žijeme volně a svobodně, ale vůbec tomu tak být nemusí. Našla jsem různá zákoutí, kde na nás číhá omezování v různých formách a my je jen přijali za „normální“. Zrovna nedávno jsem zas řešila souvislosti. Co všechno s čím, kde, jak… Je zajímavé sledovat cestičky, ještě zajímavější je hledat je a pak ta radost z objevení souvislostí v našem životě je sladkým darem nakonec. Ony totiž někdy ty cestičky jsou pěkně krkolomné a náročné.

 

Teď zrovna, už tedy poněkolikáté, řeším téma Odpuštění.

Oťukávalo si mě už nějaký ten den, možná týden a tak jsem se mu začala věnovat intenzivněji. Odpouštění z mého pohledu je opravdu takové „odpouštění“ něčeho tíživého, nepříjemného, negativního z mého těla. To, co odejde z mysli, odchází i z fyzického těla. Je důležité odpouštět nejen ostatním, ale i sobě. Pročistí vás to, osvěží vás to. Ulehčí se vám a bude se vám lépe dýchat.

Vždycky, když se do nějakého takového tématu pustím a začnu ho řešit, objeví se další a další věci, kvůli kterým si řeknu „aha, tak proto to teď ke mně přišlo…“. Teď se mi dostala do hlavy zajímavá informace o to zajímavějším způsobem. Udělala jsem další krok v meditaci. Moje meditace se možná spíš dají nazvat modlitbami s meditací dohromady. Můj krok spočíval v pokroku manžela. Jemu meditování nic nedávalo, sice ho to mrzelo, ale neprožíval vůbec nic. Raději si vyjel na kole, to ho naplnilo mnohem víc.

Před pár dny se to ale změnilo.

 

Začala jsem v meditaci pracovat přímo osobně s ním. Po jeho svolení jsem se zkoušela „napojit“ na jeho rádce. Což se mi podařilo a dokonce se mi dařilo s nimi komunikovat, dokázala jsem je popsat a vzkázat i něco manželovi. Tomu se to moc líbilo, po meditaci se cítil úžasně odpočatě. Měl pocit, jakoby se čas zastavil a on si to krásně vychutnal. Včera jsme se k tomu opět vrátili. Už v první meditaci jsem přišla na kousky z našich společných minulých životů. V jednom z nich jsme se nerozešli v dobrém. Nevím proč, ale nezůstali jsme spolu a nedopadlo to mezi námi dobře. V dalším životě jsme měli natolik rozdílné rodiny, že jsme nemohli být spolu, ač jsme po tom celý život toužili. Měli jsme každý svého partnera a my dva spolu jsme nikdy nebyli. To byl můj první náhled. Druhý náhled mě dostal opět kousíček dál. V našem prvním životě mě manžel opustil. Nedozvěděla jsem se proč, asi důvod není důležitý. Důležitější bylo to, že jsem tím byla tak raněná, že jsem k němu cítila velkou zlobu, proto jsme se nerozešli v dobrém. Jakmile se toto dostane do vizí v meditaci, je nutné začít odpouštět. Odpouštět tak dlouho, dokud jsou v tom emoce. Já cítila tu zlost i při meditaci. A tak jsem odpouštěla a odpouštěla, sobě i jemu, odevzdávala jsem to Bohu, až jsem se v tom cítila dobře. Zas jsem o kousek lehčí.

Někdy jsem se na manžela cítila naštvaná, ani jsem sama netušila proč. Prostě jen tak, z principu, že je takový, jaký je. Něco v něm mě iritovalo. V tomto jsou ty souvislosti, a pokud je tam něco negativního, je potřeba i toho odpuštění. Nebyl totiž problém v něm, ale ve mě, což tak bývá často.
Otevřela jsem oči, cítila jsem vřelé teplo po celém těle a cítila jsem hlubokou lásku k manželovi. Za chvíli se na mě podívaly jeho velké modré oči a já myslela, že se v nich utopím… Moje láska je zas o kousek větší…

Druhá souvislost s těmito příběhy, ať jim věříte či ne:

Když jsme se setkali, ještě ten den jsme se do sebe bláznivě zamilovali. Nebyla ale velká šance, že spolu zůstaneme. On, teenager před maturitou, 500 km vzdálený. Já pracovala, žila jsem s rodiči. Výdělek 4 tisíce a málo dovolené. Nebylo jediného člověka, který by nám vztah na dálku, kde ani jeden nemá peníze a každý žije rozdílným životem, nerozmlouval. I moje nejlepší kamarádka, i má vždy chápající mamka. Nechala jsem se přesvědčit a jela se s mou krátce nabytou láskou rozejít. Což se nějak neuskutečnilo – nešlo to. Tak nás prvních 9 měsíců potkal vztah na dálku. Loučení byla neskutečně strašná. Oba jsme z nich byli vždycky totálně na dně. Poté začal manžel studovat v Brně a měli jsme k sobě blíž. I tak každé odloučení bylo velmi bolestivé. Když manžel začal uvažovat o výměnném studiu za velkou louží, bylo mi, jakoby mě někdo trhal zevnitř na malé kousíčky. Bála jsem se, že mě opustí a už se nikdy nevrátí (nepřipomíná vám to něco?). Toto období je už dávno pryč, ale až díky náhledům z našich meditací jsem pochopila naši závislost jeden na druhým… Z té jsem byla vyléčena před třemi lety, ale to už jsem tu psala wink.

Je to jako detektivní práce, ale moc mě to baví. Komu by se nelíbilo nacházet odpovědi na otázky…. A že těch otázek ještě zůstává… cool

0
0
0
s2sdefault