Kdy ve vašem životě děláte ty největší změny? Změny, které nakonec posilní vaši osobu, díky kterým uděláte velký skok kupředu? Změny, které boří staré a staví nově, líp? Kdy to bývá? Je to vaše dobrovolné rozhodnutí, nebo vás k tomu život sám dotlačí?

Za mě:
- vztah s mou maminkou se dal do rovnováhy (dokázaly jsme tzv. odstřihnout pupeční šňůru), když jsme se na dva roky rozkmotřily...,
- vztah s manželem, kdy jsem na něm byla de facto závislá, a každé odloučení mě dělalo problémy, se srovnal, když na 5 měsíců skončil v léčebně, totálně mimo, a já zůstala sama s dcerkou,
- své povolání jsem našla, když jsem se v zaměstnání setkala s šikanou a začalo to ohrožovat moje zdraví…
Podobných událostí jsem měla více, vybrala jsem tři největší, nejtěžší.

 

Díky tomuto, se mě zvedlo sebevědomí, sebejistota a spolehnutí na sama sebe. Nejsem na nikom závislá (až na finanční stránku cool, ale na tom se pracuje také). Jinak se dívám na lidi, míň odsuzuju, neřeším tolik blbostí, drby apod., dokážu o něco lépe bojovat s nepřízní osudu. Z pohledu mnoha lidí, jsem se za poslední roky hodně změnila – k lepšímu, sálá prý ze mě větší pohoda a jakási zvláštní vnitřní síla a klid.

Kdy se vám např. zlepší vztah, se kterým nejste spokojení, ale zůstáváte v něm, abyste nebyli sami, doufáte, že se protějšek časem změní, nebo si jednoduše zvyknete atd. Co vaše zaměstnání, ve kterém nejste spokojení, na které neustále nadáváte, ubírá vám zdraví, klidu a peněz vám moc nepřinese…. Mohla bych takto pokračovat dál a dál. Na co čekáte? Změníte něco v těchto věcech k lepšímu sami od sebe?

Ve většině případů se změna odehraje v momentě „za pět minut dvanáct“, a to bolestivým rozchodem, velkými zdravotními problémy, finančním krachem, nehodou, úmrtím blízkého člověka, onemocněním blízkého člověka, totálním rozpadem života.

Je to tím, že se bojíme, nebo jsme líní, nebo nám to přijde „normální“, že jsou věci, tak jak jsou. Hovíme si ve smradlavém nepohodlném pelíšku a volíme tuto variantu, než přijde něco, co nás doslova vyhodí a nakopne, donutí nás to dělat změny. Nejsmutnější ale je, když nás to „netrkne“ a nenecháme se přehodit na jinou kolej. Pak se jen divíme, proč máme v životě takovou smůlu, a v těch nejhorších případech si lidé uvazují smyčky na krk v domnění, že budou mít klid. Ale spíš si jen problém přetáhnou do dalšího života.  

Co nás nezabije, to nás posílí… toto rčení má velikou pravdu. Zkuste se na překážky a zkoušky od života podívat, jako na nové příležitosti zahodit něco staré a najít nové, lepší. Podívejte se na vaše strasti, jako na něco, co vás může dovést k lepším zítřkům. Zní to možná divně až bláznivě, ale mě to v mých neúspěších posilní a povzbudí – dává mi to novou naději. Je to jako vyhodit staré oblečení a harampádí ze svého příbytku. To se vám najednou žije volněji, co?  

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment