Posledních pár dní mi život do cesty posílá zajímavá ponaučení. Téma se „jakoby“ náhodou točí kolem lidské svobody. Za posledních pár dní jsem procestovala stovky kilometrů a poznala plno nových lidí, všude jsem viděla různé fáze nesvobody. Určitě i já v takovém prostředí vyrůstala a bohužel nějakou tu dávku nesvobody šířím dál. Omezování v různých stupních na nás číhá ze všech koutů, aniž bysme si uvědomovali, jak naše mysl to přijala za normální. Poznala jsem hned několik různých druhů této nesvobody.

Naposled jsem řešila s kamarádem propagaci mého setkávání Čaj o šesté. Jak propagovat z ciziny/z dovolené. Jeho web má tisíce shlédnutí. Řekl mi, že kouzlo spočívá hlavně v blogu a v nadpisech jednotlivých článků. Poslední jeho nadpis zněl: Jak zabít svoje dítě v 6 krocích – nevědomost zabíjí. Hrůza a děs jde po zádech, že? A o tom to je. Strašení lidí na lidi působí. Článek samozřejmě nebyl o zabíjení dětí, ale o zdravé výživě, jenže nadpis musí působit jako magnet na lidi a v tomto případě byl úspěch zaručen - tento článek už koluje internetem opravdu v deseti-tisíc přečtení.

Je tak velký přehršel článků, blogů a zpráv… Podle čeho si vybíráte vy? Jak se vám líbil můj nadpis? Co si přečtete a co jen rychle přeskočíte? Zamyslela jsem se nad tím proč? Napadlo mě, že jsme neustále ovlivňovaní právě zastrašováním a tragédií. Útočí to na city mnohem silněji, než něco obyčejného a ošuntělého nebo dokonce něco laskavého a příjemného. A tak nás masírují ze všech stran čím dál většími hrůzami, jen abychom si jich všimli. Vemte si jen televizi. Ta je snad největší globální zastrašovatel lidí. V reklamě nás děsí: pokud nebudete mladí, krásní, úspěšní, bohatí… nebudete zajímavý, budete dokonce divní a nebude vás mít nikdo rád. Pak přijdou zprávy, a to je teprve kolotoč katastrof a nejen těch, co se staly ale pozor, i těch, které BY SE MOHLY stát! A to nejen v našich luzích a hájích, ale informace přicházejí z celého světa. A lidé už doslova chtějí vidět krev. Pokračujeme dále – seriály a filmy: intriky, podvody, nenávist, vraždy….

Proč nám tyto strachy tlačí do hlavy? Protože to udržuje lidi v šachu. Kolik je lidí, kteří se bojí cokoliv udělat, třeba jen pro druhé. Bojí se zkoušet nové věci. Nechce se jim vlastně něco podniknout, protože to nemá ani cenu, předem vzdaný boj, svět jde z kopce dolů, míříme do záhuby, je to nezvratné…. Nezapomeňte si dát pořádnou hlasitost, ať televize překřičí vaše čím dál menší já.

Další bohatou bankou na zastrašování a ubírání svobody jsou lidé v našem okolí, počínaje rodiči, rodinou, vychovateli a učiteli. „Jestli nebudeš jíst, tak… „ Jestli si to neuklidíš, tak…“ „Budeš tu sedět tak dlouho, dokud to neuděláš správně“. To je očividné zastrašování, ale potom přichází nenápadnější fáze ubírání svobody, řekla bych i nebezpečnější a tou je věta, myšlená pro vaše dobro: Spapej to všechno, přece, když to spapáš, dostaneš lízátko… Sněz nejdřív tu polívku, potom si můžeš dát kolik chceš palačinek… (když už máte plné břicho polívky, těžko se vám tam vleze vaše oblíbené jídlo, na které se tak těšíte…). Chutnalo ti to? Dej si ještě a ještě a ještě… (dobrá metoda, jak odnaučit jíst vaše oblíbené jídlo :-D ). A k tomu se přidává lež: Jestli půjdeš sama, sežere tě tam vlk. Když sníš moc čokolády, vypadají ti všechny zuby. Nezlob, tamten pán se dívá, jestli budeš zlobit dál, zavře tě do temné komory a tam tě budou štípat strašidla. Je toho spousta, vzpomínáte si na své dětství? Pamatujete si podobné věty? Já jich spoustu slyšela, přistihnu se i při tom, že jsem párkrát podobné věty použila na dceru. Je to totiž z pohledu rodiče dost těžké někdy usměrnit ratolest, která něco dělá z dobrého srdce a nechápe, jak těžké to pro rodiče může v dané situaci být. Moje kamarádka z dětství například dostala výprask a 14 dní domácího vězení za to, že jsme spolu šly pomáhat hasičům hasit les. Namáčely jsme ulámané větve do potoka a mokrými větvemi hasily stráň v lese. Při této záslužné činnosti jsme si vůbec neuvědomily, jak jsme se u toho zamazaly. Domů jsme dorazily černé jako kominíci. Ona se šíleně bála a mě tím pěkně nakazila, bála jsem se taky. Ona dostala velký trest, já pochvalu od mamky… Já na sebe mohla být hrdá, ale kamarádka by už tuto činnost nezopakovala z obavy z trestu. A takto jsme formováni všichni a neustále.

Měla jsem tu možnost vidět, jak to v praxi funguje, jako ve filmu. Předávání kradnutí si svobody z generace na generaci. Viděla jsem to na třech generacích a nikdo z nich si to absolutně neuvědomoval. Hodně zajímavé úvahy se mi rozběhly v hlavě. Přemýšlela jsem nad tím, proč to tak vlastně vzniklo, jak se tomu dá zabránit, jak to změnit a jak moc to ovlivňuje ještě teď můj vlastní život. Kolik mých rozhodnutí, mých vyslovených vět a mých myšlenek, je opravdu mých nebo bych je vůbec nevyřkla nahlas, pokud bych nebyla ovlivněná okolím. Něco mě už napadlo, na něco ještě odpovědi nemám.

Z tohoto důvodu jsem napsala nadpis takový, jaký jsem napsala, a z tohoto důvodu také moje první setkání u šálku čaje bude na toto téma. Takže konec nechávám otevřený a budu ráda, když mne poctíte přítomností a toto téma můžeme rozebrat z více úhlů. 

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment