Jak přežijeme dál?

Už ani nevím jak, ale k mému muži přistála informace o chystaném retreatu pro páry pro pokročilé. Termín – začátek února, což bylo v té době asi za měsíc. Byli jsme na retreatu před třemi lety a tehdy nám to vlilo hodně nových sil. Přihlásil nás. Jak se termín blížil, pořád se mě ptal, jak se těším. Naučila jsem se nedělat si moc očekávání, ale moje niterné pocity byly zvláštní. Trochu jsem se bála. Strach z toho, že „co když nám to nepomůže?“. Co když už je náš vztah opravdu mrtvý?

Den odjezdu nastal. S napětím jsme se vydali na cestu.

294bcd6623eef38536e8c7cb04f68c81Přijeli jsme na Váňův statek, zaregistrovali jsme se a večer začal večeří. Po ní už jsme šli na první programovou část. Hned první večer se ze mě vyplavila všechna ta bolest. Začalo to prvním „cvičením“ – představa toho, co za loňský rok bylo to hezké. Měli jsme krásné chvíle a o to těžší pro mě byla ta vzpomínka, když jsem také věděla, co přišlo hned po nich. Ten velký zvrat, který zabíjel. Pak přišla na řadu představa toho těžkého a ta mě už úplně srazila k zemi. Pláč vypukl naplno. Pak jsme toto všechno měli nechat rozpustit, jenže mě to nešlo. Tak moc to bolelo, jako šíp zabodnutý do srdce.

Pak jsme se měli podívat na svého partnera a vnímat, že zrovna on není v našem životě náhodou. Z nějakého důvodu jsme si ho přitáhli a zrovna on je naším středobodem vesmíru. A pak už mám vše jen v mlze… Šlo to se mnou z kopce dolů. Chtěla jsem pryč. My ženy jsme si měly sednout na klín svému partnerovi, ale já to nedokázala. Když jsem slyšela pokyn, že cokoliv cítíme, je to v pořádku a máme to ještě zesílit, měla jsem pocit, že moje nitro se trhá na kousíčky. Pak přišel pokyn, ať uděláme 100násobek toho, co cítíme. Pro mě to byl jasný pokyn – zmizet, utéci. Při utíkání pryč jsem jen zaslechla lektora, aby můj muž šel za mnou. Ne, teď chci být opravdu sama. Zmizela jsem mu z dohledu, nenašel mě.

Venku mrzlo, vyběhla jsem jen v tenkém svetříku. Ale cítit ten chlad zvenčí bylo jako přebíjet ten chlad zevnitř, který se dral ven. Nedařilo se mi skoro ani udýchat, tolik se toho valilo ven, měla jsem pocit, že umřu. Zima po pár minutách zafungovala a já se začínala trochu probírat. Ale zůstala velká bolest u srdce, která přecházela do fyzické roviny. Pomalu jsem se začala vracet a před sálem na mě čekal můj muž. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. V hlavě jsem měla i to, že teď se mám vrátit zpět do sálu, kde je asi tak 60 lidí… Pak jsem si řekla, že mě může být jedno, co si o mě kdo pomyslí, sebrala jsem zbytek sil a šli jsme zpět na svoje místa. Nedokázala jsem ale začít tam, kde jsme skončili. Jen jsem seděla naproti manželovi a vnímala svou směť pocitů, která ve mně řádila jako tajfun.

V tom jsem cítila, že je konec. Že ve mně něco umřelo. Ruku v ruce s tím přišel velký smutek, slzy jako hrachy. V tom začala říkat Denisa (lektorka), že si máme představit semínko uvnitř nás, které může začít zase klíčit. Jako kdyby mi četla myšlenky. Moje pocity se podobaly uschnuté květině, která už nežije a už se nevzkřísí. Nové semínko čeká a čeká, ale jaksi není nikoho, kdo by ho zalil. A tak je přidušené někde hluboko ve studené zemi - samo. Pláč, pláč, pláč…

Když za námi přišel Richard (lektor) a řekl, že nemusím dělat nic a že ať jen sedíme, ulevilo se mi, že mohu dělat to, co cítím a k ničemu se nemusím přemáhat (protože tento seminář jinak je hodně o přemáhání se). Po skončení programu (ve 23:15), který jsem celý probrečela, jsem si své slzavé údolí i všechny bolesti vzala s sebou na pokoj. Už jsem se viděla v horké sprše, kde to ze sebe dostanu, kde se toho snad zbavím. Opět samý pláč, bolest nebrala konce, sil ubývalo.

Můj muž byl stále se mnou. Jen byl. Opora, na kterou jsem nebyla moc zvyklá. A možná i proto bylo lehčí to vše pustit, nechat to propuknout, ale zároveň jsem cítila hroznou nespravedlnost, že to on mi způsobil tuto bolest a já trpím a on ne (moje vnitřní domněnka). Vysílená jsem si lehla do klubíčka na postel a jen nechala už slzy ať si tečou. Snažila jsem se vnímat, co všechno se ve mně odehrává. Co to má znamenat? Co mi moje tělo říká?

Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat.

c4271af0c8a71b18019e7b3edeb2b085

Jsi ŽENA. Chtěla jsi být konečně Ženou a přestat se chovat jako muž. Jenže žena je v srdci. Žena CÍTÍ, žena prožívá, žena je CIT. Tvoje srdce se potřebuje naučit cítit. Jak jinak nejlíp, než přes bolest? Potřebuje se osvobodit, aby mohlo cítit, aby mohlo znovu milovat, protože bolavé srdce chce být jen milováno, ale samo se milovat bojí a tak nechce/nedokáže. Opět pláč, přívaly pláče.

Přijímám svou ženu, i za cenu této bolesti. Přijímám tuto bolest, už ji neodmítám.“ Šeptala jsem tyto slova někde uvnitř a začalo přicházet uvolnění. Pláč začal ustávat. Zůstala ještě bolest, i ta fyzická. Usnula jsem o půl jedné ráno totálně vyšťavená. Dokázala jsem pustit něco, čeho jsem se urputně držela a zároveň jsem odmítala bolest. Nikdo z nás bolesti neotevře náruč jen tak, dobrovolně. Ale když jsem ji přijala, sevření povolilo.

Druhý den jsem měla hodně zvláštní pocity. Připadala jsem si prázdná. Totálně prázdná a měla jsem nechuť cokoliv dělat. Ale nejsem člověk, který uteče při náznaku nechutě, při závanu něčeho, co může být pro mě náročné. Naučila jsem se to přijmout jako proces nutný ke změně.

Po snídani jsme šli na další část programu. Vše mi přišlo hrozně náročné. Opičí dech… ha, to nedám. Podivné dýchání, skřeky a opičky v obličeji… Při pohledu na mého muže to ve mně jen vyvolávalo vzpomínky, jaké to bývá v atace jeho ne-moci. Bože proč? Jak se mám takto uvolnit?

A přišel tanec. Hluboké bubny a vibrace v celé místnosti. Cca 60 tančících lidí, nechala jsem se strhnout. Začala jsem se uvolňovat. Pak ale přišel na řadu ženský kruh. Uf. Připadalo mi, že tam nepatřím. Že jsem nějaká jiná, jinde. Pár žen tam řešilo svoje problémy, které mi přišly vzdálené, ale zároveň známé, přesto nepodstatné.

f9579d20b65c4c7b581936446e65844aCítila jsem nudu, dokonce místy až znechucení, ani jsem nevěděla proč. Potom jsme se měly rozdělit po třech. To, co jsem měla ve vnitru, se ukázalo na venek… Zůstala jsem naprosto jako jediná, kdo neměl svou trojici… Myslela jsem, že se rozbrečím jako malá holčička, kterou nikdo nemá rád. Měla jsem se pak přidat do jiné trojice a vytvořit čtveřici. Nakonec jsme byly rozdělné do dvojic. A to pro mě bylo mnohem lepší, než být ve trojici. Protože jsme měly před tou druhou vyjadřovat různé pocity. Tělem, pohyby, zvuky a třeba džiberišem (jazyk, kterému není rozumět. Mluvíte hatlamatilkou, která vám zrovna přijde na um).

Opět daleko z komfortní zóny. Ale aspoň mě nepozorovaly dvě, ale jen jedna. A ta měla pak hodnotit, kde mám ještě nedostatek, kde by se to dalo vylepšit. Bylo to náročné, ale zároveň vlastně uvolňující, otevírající. A pak přišel na řadu tanec. Ne tak ledajaký. Mohly jsme při něm dělat cokoliv. Křičet, skákat, cokoliv. Spousta ženské energie. Dostala jsem se k sobě, maximálně jsem se uvolnila a nechala do sebe vplout příval endorfinů poté, co jsem vykřičela do světa svou bolest.

Potom přišli muži z mužského kruhu. Program pokračoval do oběda. Ten byl celý víkend bohatý. Hodně o tom výstupu z komfortní zóny, ale díky tomu, jsme byli donucení zvednout zadek a něco začít dělat. Fungovalo to jako takové to nakopnutí. Hodně jsme se nasmáli, hodně se plakalo (muži i ženy). Museli jsme nesčetněkrát překonat vlastní stud a pocit trapnosti.

Největší můj vnitřní boj přišel při možnosti položit lektorům otázky. Bože takovou trému jsem necítila už hodně dlouho. Předběhl mě jeden pár. S nimi poté Richard udělal malou konstelaci. Při ní pozval několik žen za tu ženu, která řešila svůj problém. A jednoho muže za jejího manžela. Ženy dodávaly stabilitu a sílu oné ženě a její muž měl posilu v podobě druhého muže, který ho držel zezadu za ramena. A mě to v tuto chvíli docvaklo. Já byla ten muž držící ramena mého muže. Toto prostě nemůže fungovat. Postavila jsem se na špatnou stranu. Není divu, že jsem přišla o energii ve vztahu už cokoliv dělat. Cítila jsem, že mi ji můj muž dluží. Ale zároveň za tímto pocitem, se ještě něco ukrývalo, ale to jsem potlačila.

Po této scénce jsem sebrala veškerou odvahu a přihlásila se o otázku. Vrátila jsem se k oné scénce a popsala svůj problém. Že už prostě nevím jak dál, protože ani jeden z nás nemá sílu. A také to, že cítím, že je můj muž mým velkým dlužníkem. A Richard vytáhl to, co jsem v sobě sice cítila, ale někde jsem to tam schovala. „Zapomeň na to, že je tvůj muž tvým dlužníkem. NENÍ! Vypusť ze sebe tento pocit!“ A další trefou do černého byla jeho otázka: Proč chceš trpět? Nejdřív jsem samozřejmě cítila, že přece nechci trpět. Kdo by chtěl, že? Ale večer při usínání se mi znovu tato otázka objevila v hlavě a došlo mi, že vlastně celý život se stavím do role trpitelky.

Proč to dělám sakra??

Nějaká odpověď už mi přišla, ale ještě se mi bude určitě doskládávat. A taky nemusím všechno vědět hned, všechno má svůj čas.

Změna po tomto víkendu?

3061ce24a8f22b956e2d0cc5fc8f2582Hodně nám dvěma pomohla orgasmická jóga. A mě pomohla mužská energie, kterou jsem hojně dostala při tom, když jsme my ženy učily ostatní muže, jak nám mají zajet rukou do vlasů, pevně je chytnout a jemně si pohrát s naší hlavou. Cizí muži se to učily na mě. Velmi zajímavé pocity mnou probíhaly. Každopádně mi pomohly najít v sobě svou ženskou sexuální energii. A s tím i chuť se zase přiblížit k mému muži.

Program v neděli byl zakončen hodně silnou meditací. Vešli jsme do své krajiny srdce. Tuto krajinu už znám velmi dlouho. Mám ji vytvořenou několik let. Ale změnila se. Byla mnohem větší, jasnější a já se v ní cítila jako královna. Ani se mě z této meditace nechtělo vracet. Ale jak to tak bývá, všechno jednou končí. Přišla cesta zpět do reality.  

Co bude teď?

Cítím, že mohu obnovit manželský slib. Ale ne ten, který jsem dala v kostele před skoro 12 lety. Chci při navrácení snubního prstýnku poslouchat své srdce. Dát do slov to, co cítím teď. Nechci mít z manželství vězení, kde bude vládnout přísaha a nutnost dodržovat ji, ale kde bude svoboda a láska. A chci zůstat pravdivá. Pro sebe i pro mého muže.

Ještě máme před sebou kus práce a víme oba, že napravit náš vztah se nezadaří po jednom silném víkendu. Že toho ještě budeme muset oba hodně prožít (a přežít), a možná to bude trvat celý život a možná se to nepodaří. Ale dostalo se mi znovu naděje, síly a chuti v tom pokračovat. A už se chystáme na další seminář, který bude opět hodně náročný. Jenže už jste se na své cestě posunuli nic neděláním…? :-)

A na závěr perlička pro odlehčení:

Vždy na retreatech bývá manžel Denisy u stánku s různými věcičkami – oleje, oblečení, knihy, hračičky pro dospělé. Rozhodli jsme se pořídit si něco příjemného pro vylepšení orgasmické jógy. Přijdu k Pavlovi a úplně suverénně se ho ptám: „Máte ještě chlupaté koule?“ No reakce byla jasná… Ještě večer v posteli jsem se tomu smála, až jsem brečela.

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment