Je to již 10 let co tě postihla mozková mrtvice. Pamatuji si, jak jsem přišla do nemocnice na ARO. Stojím před tvojí postelí. Ty ležíš a nereaguješ vůbec na nic. Jsi napojená na všechny přístroje, které vydávají zvláštní zvuk. Pak přišel pan doktor a oznamuje mi, že takto už zůstaneš.

Ale já mu nevěřím.

Vím, že jsi silná a, že ty síly v sobě zmobilizuješ. Usmála jsem se na něj a oznámila mu, že to zvládneš. Viděla jsem jeho soucitný pohled. Vypadalo to, že jenom spíš. Že se přece z toho spánku probereš. Ale nereagovala jsi a když jsi na malou chvilku otevřela oči, tak jsi mě nepoznala. Měla jsi štěstí, že vůbec žiješ, protože s tvojí diagnózou jsi měla umřít. Měla jsi kombinaci mrtvice a ještě další nemoci. Na tomto oddělení leží hodně špatné případy.

Bála jsem se tam vstoupit.

Tolik lidí, někteří popálení, jiní ležáci jako ty. Ale doktoři i sestřičky jsou velmi příjemní. Jak křehký je život člověka. A jak křehce jsi působila ty. Nemohla jsem s tím nic udělat. Ale věřila jsem, vnitřně jsem věděla, že to zvládneš. Znáte ten pocit, když vnitřně něco cítíte a víte, že se to podaří? Vzhledem k tomu, že jsi velká bojovnice, tak jsi se naučila po delší době znovu chodit a mluvit.

Stal se zázrak.

Doktoři se na tebe chodili na oddělení dívat. Jsi učebnicový případ a ještě neviděli, aby někdo s tvojí diagnózou mluvil a chodil. Neuvěřitelné. Když jsi se učila chodit, podpírala tě sestra z každé strany. Udělat první krok pro tebe bylo těžké a namáhavé. Říkala jsi, že se nedivíš, že se učíme chodit jako malé děti. Protože je to náročné a vyčerpávající. Začala jsi se i znovu učit mluvit. Když vstoupil pan doktor k vám do pokoje a velmi pomalu a nahlas začal artikulovat "Dobrý den" přišlo mi, že to všichni považujeme za automatické. Nepřemýšlíme nad tím, ale prostě to děláme.

Jak se žije nemocnému člověku, který byl do té doby zdravý?

Co bylo příčinou a proč se to stalo? Odpovědi máme všichni v sobě. Každý den zažíváš boj sama se sebou. Části mozku, které měly svoji funkci, jsou pryč a převzala si je část, která měla na starosti něco jiného. Jde to těžce, ale ty bojuješ každý, každičký den. Snažíš se, i když ti okolí říká snaž se víc, musíš trénovat. Děláš toho více než si myslí. Ale některé věci zkrátka nejdou. Na přechodu jdeš na červenou, protože zelená svítí na vedlejším semaforu, nevíš jak zaplatit, zapomínáš. Měla jsi hodně psychických problémů. Doktoři ti říkali, že si vymýšlíš, že jsi hypochondr. Při tom jsi silná žena a zvládla jsi hodně těžký život, který jsi už měla od dětství nastavený.

Vše jsi musela chápat, nejdřív druzí a až někdy na konci jsi byla ty sama.

Když jsi přišla o práci a delší dobu jsi žádnou nemohla najít, tak tě nejbližší odsuzovali. Trápila jsi se a hodně. I já jsem ti svým chováním a přístupem ubližovala. Ale držela jsi se. Jenže psychika se rozjela, tvoje duše volala o pomoc, ale té se jí nedostalo. Potřebovala jsi podporu a o někoho se opřít, potřebovala jsi zastání, protože jsi neměla sílu zastat se sama sebe. Nebyl nikdo. Skončila jsi na prášcích, aby jsi o tom nemusela tolik přemýšlet. Jenže když se vypne jedna oblast, projeví se to hned v další. Bylo ti zle, a to velmi. Říkala jsi, že si přijdeš jako člověk po chemoterapii, tak zle ti bylo.

Po upozorněních, která nebyla včas zachycena, jsi se v den mých narozenin začala motat a mluvila jsi z cesty. Když se zavolala záchranka, zdravotníci se na sebe jen podívali a bylo mi jasné, že je zle. Odvezli tě. V ten den jsme neměli být doma. Naštěstí jsme doma byli. Po tom všem, co jsi prožila, říkáš, že nemá cenu se trápit zbytečně a řešit blbosti. A máš pravdu.

Jen my zdraví to pořád nevidíme a neuvědomujeme si co všechno máme. Až na svých nejbližších pochopíme, co je to život a zdraví. Neustále se v něčem patláme, boříme, rozčilujeme se jak je všechno nespravedlivé. Už nikdy se nepodíváš k moři. Nemůžeš chodit na výlety, procházky. Nemůžeš spoustu věcí, které my zdraví jedinci můžeme. A přesto to nevzdáváš. Když vidím ráno jak vstáváš a je pro tebe těžké se probrat, otevřít oči, zmobilizovat celé tělo, říkám si, že my ostatní ani nejsme vděční za to, že vstaneme automaticky. Že nás nohy unesou, oči se otevřou, tělo funguje jak má.

Jen člověk, který projde tímto životním bojem ví, co je to bojovat.

Devět měsíců jsi mě nosila pod srdcem. V bolestech jsi mě porodila. Dala jsi mi život. A za to všechno že jsi to nevzdala a bojovala ti moc děkuji. Za lekci, kterou jsi nevzdala. Za to, že jsi nevzdala svůj život. Mohla ses na to vykašlat a vzdát to. Děkuji ti za tvoji vnitřní sílu. Za to, že jsi taková jaká jsi. Mám tě moc ráda Mami!

Autorka: Martina Pavlíčková

0
0
0
s2sdefault