Moje miminko slaví 10. narozeniny. Je v tom období, kdy už nikoho nezajímají její „roztomilé“ fotky, protože už prostě „není“ miminkovsky roztomilá a je v tom věku, kdy se komentáře změnily na „páni, už je tak velká, kdy se to stalo?“. Zrovna se překlenuje její období dítěte, do role puberťáka, kdy jednu nohu má ještě v dětství a pusu už má často v pubertě.

Spousta rodičů, ne, vlastně většina lidí (hlavně těch bezdětných) si myslí, že dítě, když se narodí, je nepopsaný čistý list. A pak, když má nějakou svou povahu, se všemi plusy i minusy, mohou za to rodiče. Je jedno, že rodiče mají víc dětí a každé je naprosto jiné, stejně za to mohou rodiče, tedy hlavně za ty negativa, pozitiv si tu nikdo moc nevšímá.

e6ff0d0947e88c7590db58e654cf425d

Číst dál: Špatně jste ji vychovali

Přidat komentář (0 Komentářů)

c838f5f7397fbdc820985e404fe292f4Smažím palačinky a v těch pár minutkách mezi čtu knížku. Takže by se to dalo nazvat spíš "palačinkové rozjímání" :-D Nad čím?

V mém období "temné noci duše" jsem hodně plakala. Někdy to nebralo konce a bolest byla tak velká. Bydlela jsem sama, abych si tento čas "smutku" a úklidu sama v sobě mohla dopřát.
Bylo to zvláštní. Bolest byla neskutečná, slz potoky, ale když jsem se tomu podvolila, když jsem si to DOVOLILA, zmizel jeden aspekt, který mě mučil měsíce předtím.

Tímto aspektem byla obrovská samota. Pocit osamocení.

Číst dál: Jedno zamyšlení nad velkolepostí života

Přidat komentář (0 Komentářů)

Už asi tak týden, možná i víc, mám jedno dalo by se říct poselství v hlavě. Vždycky si sednu k počítači, abych tu změť, uvedla do hmotného světa písmenky v článku, jenže ono nějak ne a ne to sesumírovat tak, aby to mělo hlavu a patu a předala jsem přesně tu čistou esenci, která došla mě, tam odněkud.

Poslední týdny se nejen já osobně potkávám s těžkými energiemi, kdy člověk doslova padá na hubu. Vykládají mi to samé klienti, terapeutky-kamarádky (i ti, kteří na sobě pracují velmi dlouho a prošli si už ledasčím) a všichni mluví o tom samém: hluboký propad na temné dno a pocity, že nedává nic smysl a že začínají od samého začátku.

Číst dál: Proč láska nepřijde a nezachrání nás?

Přidat komentář (0 Komentářů)

Změna, to je jedna z těch málinko jistot, které v tomto životě máme. U mě těch změn proběhlo za poslední dobu opravdu hodně. Jedna z nich je mé jméno. Jméno Marie mi dávalo celý život docela zabrat. Cítila jsem, že mi nesedí, že jakoby není moje. Poslední roky jsem i s tímto pocitem pracovala a nějak jsem ho vzala na milost, našla jsem i jeho krásy. Víc jsem si uvědomila, že náhoda to není a prostě teď je tu z nějakého důvodu.

Ale pořád jsem si přála, aby mi přišlo to „moje“ jméno. To, které bude vibrovat s mou osobností, i s mou duší.

Číst dál: Změna je jistá

Přidat komentář (0 Komentářů)

Možná si ještě pamatujete na tento můj citát:

„Až nebudu poslouchat své ego, až nebudu potřebovat chvalozpěvy druhých, až mě nezraní posměch ani ponižování, až budu přijímat vše, co dostanu, i to, co mi bude odebráno, budu žít v pokoře a lásce…“

Tehdy před lety mi tato slova šla po hodně pokorném zážitku přímo z hloubi srdce. Vlastně si už ani nepamatuji onen zážitek. Ale to nevadí, protože vždy, když se mi přihodí něco, kdy musím uznat, že jsem na dně svých sil, že prostě něco nezvládnu a musím to nechat ještě být, anebo když jsem donucená Vesmírem, Osudem či čím, k rozhodnutí, které se mi moc nelíbí, tak si na tento citát vzpomenu.

pokora

V poslední době mě pokora učí tomu „umění se vzdát“. Možná mě tím připravuje na jeden důležitý krok, umění se vzdát těch, kteří jsou mému srdci tak blízko. Abych uměla žít sama za sebe, v té Pokoře a bezpodmínečné Lásce. Abych nepotřebovala ke štěstí v životě to, že mi někdo kryje záda, že je tu vždy někdo, kdo mi podá pomocnou ruku.

Číst dál: Pokora a umění se vzdát

Přidat komentář (0 Komentářů)